Expedice 2013
Den 1 - Pátek 16.8. „Tak ahoj“
180 Km // Počasí slunečno
Byl páteční den, když jsem se časně z rána probudil samou nedočkavostí, že dnes začíná naše evropské dobrodružství na motorkách. Sraz v Kostelci nad Černými lesy u hasičské stanice. Byl sice až v 9 hodin ráno, ale já vyrazil už po sedmé hodině.
Na stanici spali přes noc Lukáš s Mirasem a byli ze stejného důvodu už taky vzhůru. Dali jsme kafe a čekali na další účastníky našeho trochu bláznivého výletu. Ráno byl trochu zmatek i přes to, že jsme všechno připravovali den předem, auto bylo nastěhované věci připravené a už bylo nutné doladit jen drobné nedostatky.
Po desáté hodině bylo všechno, jak má být motory zahřáté radiové spojení připravené a nezbývalo než se dát na cestu na Vranovskou přehradu na jihu Moravy. Já jakožto navigátor jsem jel se svou Yamahou 250 vpředu, jako navigátor sledujete předem naplánovanou trasu v navigaci a cestu před sebou, ale během cesty jsem se podíval i do zpětného zrcátka a když jsem viděl za sebou tu kolonu i přes to, že Vojtis se svou spolujezdkyní Pandou k nám měli připojit až na Vranově, tak mi bylo jasné jaký Gang motorek za mnou jede. Domluvili jsme se, že po celou cestu se budeme snažit vyhýbat dálnicím a tak trasa vedla přes Kutnou horu, Havlíčkův Brod, Jihlavu a pak už nás čekal kemp Vranovská pláž.
Naše smůla byla v tom, že tam zrovna probíhala nějaká akce a kemp byl plný, obsluha sice tvrdila, že je ještě místa dost, ale kdo si našel místo na malý stan měl spíš hodně štěstí, proto jsem pro naší letku zabrali nějaké asi parkoviště, kde jsme postavili stany. Noc v kempu nic moc pokud jste se neopili jako já, tak jste se nevyspali, protože tam pořád někdo chodil, řval a dělal hluk. Kemp byl sice na dobrém místě u přehrady, ale v době kdy jsme tam nocovali tam bylo moc lidí…. jinak perfektní místo.
Den 2 - Sobota 17.8. „Nem tu dom maďárom“
380 Km // Počasí slunečno
Po noci strávené na břehu Vranovské přehrady nás dnes čekala celkem dlouhá cesta na Balaton v Maďarsku. Moc jsme se těšili, že už konečně pojedeme za čáru, přeci jen první noc jsme spali pořád ještě kousek „za barákem“. Hned ráno asi po hodině jízdy nás čekala zastávka v moravském Drnholci, teda řeknu vám moc hezká vesnička domy tam skoro nejsou, jen vinné sklípky, prostě Morava.
Teta Gábi nám uvařila kafe, Piškot doladil a namazal svůj utahanej řetěz a jelo se dál na Mikulov a do Břeclavi, kde byl čas na oběd a tak jsme našli čínskou restauraci. (Pavka a ztracená ledvinka)Po obědě zastávka u poslední české pumpy dotankovat co se dalo koupit pro safety car dálniční známku na Slovensko a jedeme.
Přejíždíme hranici CZ/SK a po dálnici to ženeme na Bratislavu, když v tom moje Yamaha začala vydávat jiný zvuk, než na který sem byl zvyklý. No nic na dálnici to stejně nevyřeším jelo se dál. Projíždíme kolem Bratislavy lesem větrných elektráren a už je tu další hranice SK/HU.
Maďarsko bylo celkem fajn, jen názvy měst a obcí jsou dost zvláštní. Naštěstí s Piškotem když jsme dávali dohromady trasu kudy pojedeme, tak nám zůstaly podivné názvy v hlavě, takže ani na to abychom zabloudili naštěstí nedošlo. Jelo se celkem dobře až k Balatonu sem tam nějaká vesnice, ale jinak velké pole a louky a podél nich dlouhé cesty. Prostě samá kukuřiceJ. K večeru přijíždíme do Kesztehly což je město u Balatonu ještě dotankujeme některé motorky na další den a jede se do kempu. V kempu byl celkem klid a cenově byl taky přijatelný. Stavíme proto stany, oblíkáme plavky a hurá do Balatonu. Na pláži, ale zrovna probíhala nějaká akce. Jsme si teda jako mysleli, když jsme tam přišli. Dvě velké rojnice lidí ve vodě a před nimi plavčík v loďce. Vzhledem k tomu, že z rozhlasů mluvili jen maďarsky,
nevěděli jsme nejdřív o co jde ale brzy nám došlo, že se tam asi někdo utopil a teď ho hledají, ostatní museli z vody. Mezi tím Vojtis obcházel lidi a ptal se co se stalo?...Maďaři mu jen říkali „Nem tu dom maďárom“, až asi 10holka mu řekla, že se tam fakt někdo utopil. Utopit se na Balatonu je asi umění, protože i několik set metrů od kraje máte vodu po pás, ale k naší smůle to někdo asi dokázal. No nic jsme Češi a všude se nacpeme, takže to by bylo, abychom se aspoň na chvíli nevykoupali voda celkem teplá ale kalná. Vojtis Už měl v záloze story pro policajty, kdyby nás chtěli vyhnat, že nás půlka je hasičů a že na břehu ho nenajdemeJ.
Den 3 - Neděle 18.8. „Mezi vodopády a šrapnely“
360 Km // Počasí slunečno
V neděli po snídani jsme se vydali z Kesztehly na jih, celou naši trasu vedla navigace a tak v některých místech jsme se podívali do vesnic, kde asi od války nikdo nejel, takže naše kolona tam vyvolala pozdvižení. Vesnice vypadali jak někde v Jeruzalémě, ale rozhodně to vypadalo, že zastavit se nevyplácí takže honem odsud.(Vojtis jel na konci kolony a řval co chvíli do vysílačky, abych jel alespoň 70, nebo nám to rozmontujou . Pač ty vesnice za Balatonem jsou fakt hustopekelný. ) Ve městě Nagyatád stavíme na tankování a nákup v místním obchoďáku, Panda si dala kafe a kuřáci cigáro a jede se dál. Brzy už na nás čeká další hraniční přechod a tak přejíždíme řeku Drávu a jsme v severním Chorvatsku. V Chorvatsku nás nevítá kupodivu utopený Maďar, ale stávka zemědělců, takže nás místní policista odklání kamsi doprava. Na naši původní trasu se sice po pár kilometrech vracíme, ale po průjezdu několika vesnicemi je nám jasné, že kdo tu nevlastní traktor tak jakoby nežil. Objíždíme po obchvatu město Virovitica a jedeme pořád na jih, hlad na sebe nedal dlouho čekat a tak stavíme v Okučani, kde se nám podařilo na třetí pokus najít restauraci. Chorvatsko je pohodová země, takže nikdo nikam nespěchá špatný na tom je když máte hlad a tohle zjistíte až v restauraci. Po hodině dostáváme jídlo, pak v rychlosti zaplatíme a raději pryč odsud. Cestou k hranicím s Bosnou a Hercegovinou míjíme ještě několik domů, ve kterých nikdo nebydlí, ale stopy po kulometech a šrapnelech vysvětlují co se tu asi před pár lety dělo.
Ve Staré Gardišce přejíždíme hraniční přechod a přijíždíme do Bosny. Trochu nás děsí nápisy psané azbukou a mešity v každém větším městě, ale díky našim kádrům studujícím za Husáka i dřív se z vysílačky dozvídáme jména měst na ukazatelích. Tak jedeme dál, od hranic jedeme prvních 50 bosenských kilometrů pořád městem, skončí jedno, začíná hned další rychlostí 50Km/h je to opravdu nářez ještě v tom horku. Moje Yamaha má opravdu zvláštní zvuk a vykazuje první známky ztráty oleje. Dojíždíme až do města Banja Luka, kde nás značky svedou do města a v tu chvíli si navigace neví rady, dokonce neukazuje ani cesty, kde jsme a tak bloudíme městem. Po pár minutách se ptám domorodce sedícího na chodníku, který tam kouřil doutník a ten nám ukazuje cestu směrem na Jajce. Přejíždíme dřevěný most, ze kterého po našem přejetí padají dolů do řeky nějaké trámy a odjíždíme pryč nádherným kaňonem podél řeky Vrbas.
Po necelé stovce kilometrů přijíždíme do Jajce, kde je náš dnešní cíl, fotíme ještě místní vodopád a dáváme tak cca dvanáctiletému místnímu somrákovi, který chtěl po nás euro…..české bůro se slovy: „to je tvrdá měna hochuJ“ hochu….vzal si ji a zmizel…a my hurá do kempu - konečně. J
Kemp byl za dobrou cenu, na trávě a ač se nedoporučuje kvůli minám z války, která tu ještě nedávno zuřila zatloukat cokoliv do zemně v kempu nám to vrásky nedělá. Obsluha kempu nám za dvě česká piva dává namrazit petky s vodou do chladících boxů a sdělil nám, že si můžeme zdarma napíchnout elektřinu. Bohužel zásuvku, kterou tu používají, sebou nemáme. Tak se stáváme prvními Čechy v zahraničí, kteří si ani zadarmo nic nevezmou. S grilováním je to horší mají jen vyhrazené místo a ani přesvědčování obsluhy kempu, že polovina z nás je Fire Department of Prague city nepomáhá a tak běháme se zapáleným grilem po kempu. Při tomto přesunu potkáváme manžele na motorce z ústeckého kraje, kteří mají podobnou trasu jako my prohodíme pár slov a hurá na akci „grilování s Piškotem“. Dáváme pár piv knaka a jdeme spát.
Den 4 – Pondělí 19.8. „Slanej rybník?“
300 Km // Počasí slunečno
Je pondělní chladné ráno u Plivských jezer, balíme stany, já dolívám olej do Yamahy v naději, že jde jen o běžný únik a zvuky z motoru vydává nejspíš prasklé těsnění pod výfukem. Vyrážíme dále údolím na jih, cestou nás čeká naprosto nádherná cesta plná tunelů, skalních převisů azurové vody v řece, ale místy i hořící skládky lesy na vrcholcích hor, kam hasiči asi nikdy cisternou nedojedou a bohužel někde i odpadky na odpočívadlech. Jediná nevýhoda téhle krajiny je, že do ní vstoupil člověk, ale krásná příroda kolem nás tohle všechno i tak zastíní. Po několika desítkách kilometrů se údolí řeky pomalu otvírá a před námi je jako na dlani město Mostar. Celým městem projíždíme po hlavní silnici, míjíme pár rozstřílených domů, spousty hřbitovů a snad ani nezastavujeme. Je vidět, že jestli někde byla válka, tak to bylo právě tady. Většina města je totiž sice nově postavená, ale i díky tomu si člověk dokáže představit, jak to tam asi muselo vypadat. Po projetí Mostaru se vydáváme na cestu dál na jih na hraniční přechod Metkovič. V Metkoviči přejíždíme bez problémů Bosensko Chorvatskou hranici a už po pár kilometrech za hranicemi je na řece znát, že se blíží moře. Okolo vody krouží rackové slunce parádně svítí a přítomnost moře nás žene dopředu, jediné co nás trochu trápí, je že část naší výpravy by potřebovala natankovat a v Chorvatsku bohužel moc benzinových pump není. Kousek za městečkem Opuzen, zde je taky náš nejvzdálenější bod naší cesty GPS 43.018517,17.574778, vyjíždíme na kopec na pobřeží a máme nezapomenutelný výhled na moře.
Naše cesta pokračuje po pobřeží, stavíme kousek před Makarskou, abychom navštívili Pavkova známého.
Doplňujeme zásobu nealkoholických tekutin, o vesnici dál konečně tankujeme a po pár kilometrech přijíždíme na Makarskou. V místním marketu nakupujeme zásoby jídla. Vojtis a Piškot se shodli, že pokladní Marija byla Miss of pokladní ChrovatskoJ Vyrážíme a konečně hledáme kemp, bohužel kemp pro stany nenacházíme a zároveň jsme se při hledání po městě ztratili a signál radiostanice nám taky zrovna do karet nehraje. Do toho chcípnul Vojtisův Burgman na kruháči:) a on ho z něj i s Pandou musel odtlačit, Dělal pak fotku, kde měl na palubce přes 40stupňů. Asi po dvaceti minutách dojíždíme o pár kilometrů dál naši kolonu a hledáme další kempy bohužel v další vesnici je plno naštěstí v davu turistů nacházíme restauraci se zahrádkou hned vedle místní hasičské stanice, ptáme se hasičů kteří tráví službu u coca coly na zahrádce, kde by jsme sehnali další kemp a ti nás nasměrovali do 5km vzdálené Bašky Vody. V kempu Baška Voda pro nás místo mají a tak Vojtis zařizuje ubytování, stany ani nestavíme jednak je vedro a hlavně se chceme vyválet ve slané vodě. Pláž je sice asi kilometr daleko pod strání, ale na náladě to nic nezkazilo.
Večer byl pro některé náročný, proto nejeden účastník v kempu po tmě při návratu na stanové místo bloudí někteří bloudí po kempu i několik hodin.
Den 5 – Uterý 20.8. „Smrt v Groblje a fičák na Pagu“
254 Km / / Počasí slunečno
Ráno opět vstávání stany nebalíme, protože jsme ani žádné nerozbalili, někteří nestihli rozbalit ani spacák, já se necítím zrovna nejlíp dlouhá noc a bloudění po nočním kempu mělo svoje následky, proto jsme se dohodli, že pojedu vzadu před dodávkou a Piškot povede celou výpravu, než mi bude zase líp. Kontroluji ještě hladinu oleje v Yamaze a vyrážíme dál po pobřeží. Ve Splitu tankuje zbytek, který netankoval včera, a hned vyrážíme dál. Při výjezdu z města trochu bloudíme, protože se snažíme vyhnout dálnici, ale nakonec nacházíme správnou cestu a pokračujeme od moře. Musíme pár kilometrů pustinou a jedeme až do zapadákova Groblje V GPS 43° 37' 54.4396791" N
16° 4' 36.8713474"E. Tady se stalo něco co se nemělo stát jedeme rychlostí kolem 90Km/h a najednou se začnou z motoru ozývat divné zvuky a motor ztrácí chvílemi tah, celá naše kolona zastavuje v té pustině. Já kontroluji olej, motor je horký a hladina oleje se pořádně stejně nedá změřit, ale olej tam je to je hlavní. Zkouším ještě zkušební jízdu po odbočce k nějakému místnímu domu a zjišťuju, že tohle je asi konečná. Vztek střídá obrovské zklamání a stejně, jako se tam v té pustině zastavila moje motorka, připadá mi jako by se tam zastavila i část mě.
Nedá se asi nic dělat a tak nakládáme Yamahu do dodávky . Vojtis domlouvá oběd v místním rádoby motorestu, že klidně i čevapčiči 12x…..a baba chtěla na vše rezervaci…., tak ji proklel celé příbuzenstvo až do středověku a šel za náma. Já si sedám k Salátovi a Bimbovi a nemám slov, nezbývá než doufat, že až dorazíme na ostrov Pag rozdělám variátor a uvidím, zda se ještě nedá něco opravit.
Po pár kilometrech projíždíme Šibeníkem hned za ním ve Vodici si dáváme oběd, všem určitě moc chutnal i obsluha byla příjemná. Jen já měl pořád hořko na jazyku. Po obědě se celá naše výprava opět rozjela směrem na Zadar. V Zadaru jsme asi za hodinu a ve městě je docela hustá doprava a navíc se pokoušíme najít cestu tam, kam potřebujeme. Abychom si zbytečně moc nezajížděli, naštěstí moc nebloudíme a zanedlouho jsme z města venku. Jedeme dlouhými rovnými cestami až do městečka Ražanač, kde odbočujeme doleva na ostrov Pag. Přejíždíme Paški most GPS 44°19'29.439"N 15°15'29.444"E most je hodně vysoko a vítr je tu neskutečný, dole pod námi obrovské bílé vlny.
Pokračujeme po silnici ostrovem Pag, vítr je tak silný, že všechny motorky jedou na boku opřené o vichr. Po vysílačce se dohadujeme, kde zakotvíme. Vzhledem k tomu, že ostrov je plný kamení, pak dva domy a pak zase kilometry kamení, tak není co řešit a jede se dál až do města Pag.
Vyjíždíme na jižní straně města zatáčkami na hřeben nad městem, vítr tu má takovou sílu, že vidíme chlápka na skále, jak se doslova nahne nad propast, ale vítr ho nenechá spadnout dolů a jen tak asi foukat nepřestane neuvěřitelná věc. Přijíždíme do vesnice Šimuni, kde nacházíme kemp v naději, že se pro nás najde místo. Místo tu sice nějaké mají, ale žádná velká sláva. Bungalovy zabrané a tak nezbývá, než stan jdeme tedy do toho, stanové místo nebylo ani na mapce kempu. Bylo na šutrech (jak jinak na Pagu a v bodláčí, naštěstí byl tak velký vichr, že těch bodláků sem si ani nevšímal. No nic prohlídka pláže voda studená a vítr, že i stánky lítají, s Márou a Piškotem kupujeme nějaké víno, protože už tušíme, že tady člověk nemůže spát střízlivej. Večer ještě proběhne zoufalý pokus o opravu Yamahy, ale po zjištění závady na klikové hřídeli je jasné, že je definitivní konec. Stavím ještě stan za pomoci balvanů a provazů kotvím ke všemu, co se dá a po pár hrnkách vína a piva jdu spát.
Den 6 – Středa 21.8. „Tahle loď se jen tak nepotopí“
224 Km / / Počasí Polojasno
Ráno mě probudil můj vlastní stan když se jeho tyče ve vichru prohly a celý stan mi nafackoval, vylezl jsem ven s obavami, že jakmile opustím stan tak uletí kamsi směrem na Itálii přes Jadran. Naštěstí stan neuletěl, zastavil se v koruně blízkého stromu a tak jsem se šel raději projít a přijít na lepší myšlenky po tom co se stalo včera v Groblje. Vojtis chrápe na dvou lavicích z našeho pivního setu sražených k sobě a Panda na složeném stole, oba leží jak na marách. Míras dvě sražené rybářské křesla a chrní na nich jako nějaký fakír. V kempu všichni ještě spí, takže se vydávám k moři a jdu se projít asi necelé dva kilometry po pláži. Nacházím pár ježků a psa co utekl jednomu turistovi, fotím si ještě hasicí přístroj přišroubovaný ke stromu a jdu zpátky ke stanům. Všichni jsou z noci za 20€ na šutrech a v bodláčí nadšení, a tak za pomoci větru balíme naše věci, Lukáš byl ochotnej si mě vzít za sebe na svojí Ninju. Máme pobaleno a vyjíždíme, já si pomalu zvykám na zadní sedadlo supersportu, ale cestou na asi 20 Km vzdálený přístav trajektu zjišťuji, že sice to není křeslo jako na skútru, ale i tak mi to pomohlo zlepšit náladu.
Trajekt je plný a odplouvá bez nás tak musíme počkat, až na nás dojde řada v tom příštím, takže máme tak hodinu čas a fotíme vlny, které naráží na ostrov plný kamení.
Přijíždí trajekt a my se naloďujeme, lodník se hrozně diví, že jdu na loď pěšky, ale co mi taky zbývá. Máru zradily na trajektu vlny a kluzká podlaha a tak ho jeho skútr doslova zavalí, naštěstí se jim nic nestalo.
Já jdu zatím na horní palubu fotit moře na lodi, je snad ještě větší vítr, jako na ostrově. Během toho co fotím vlny, tak vylézá z podpalubí nějaká holka a v tu chvíli se na nás valí velká vlna, která ji spláchne od hlavy k patě a tak se zase otáčí a mizí někam dolů do lodi.
Trajekt nás vyloží v Prizně vystupuju z trajektu a jdu fotit, jak všichni vyjíždí ven a v tom zjistím, že má Miras problémy se spojkovým lankem. Představa dvou motorek v dodávce nás všechny dost děsí a tak se snažíme lanko opravit, což se asi po hodině podařilo a tak vyrážíme dál.
Jedeme po pobřeží do Rijeky, kde se stavíme v místním hobby marketu koupit nějaké lanko na případnou další opravu provizorní spojky a zároveň hned zjišťujeme další defekt na Vladimírově Hondě, která má trhliny v pneumatice. Taková časovaná bomba rozhodně není dobrá a tak vyrážíme dál po trase s nadějí, že brzy najdeme pneuservis, kde by Vladimírovu pneumatiku vyměnili. Pneuservis se nám skutečně v Rijece podařilo najít a dokonce kolo udělají na počkání ani to nestojí moc peněz, bohužel zrepasovat motor Yamahy YP 250 na počkání neumí a tak jedeme dál.
Kousek za Rijekou stavíme v pizzerii na oběd a pak dojedeme naší dnešní trasu směrem do Slovinska. Kousek před italským Triestem odbočujeme na Izolu, kde máme v plánu zůstat na noc a na další den, který jsme původně měli strávit na Pagu, ale vzhledem k počasí a studenému moři jsme zvolili jinou variantu a tou měla být Izola. Našli jsme kemp, kde se sice trochu dohadujeme o místě, které si vybereme, ale nakonec stavíme stany a jdeme do moře. V moři plavali nějaké řasy já si stejně myslím, že to byly pásky z kazeťáku, které naproti v Itálii někdo nechtěl poslouchat a tak je naházel do moře. Zřejmě hity Džambulky. Voda byla víc než studená a tak jsme se velice brzy odebrali do hospody, kde nás po koupání v moři ohřálo studené pivo Laško a k večeři jsme měli Pandí Guláš ala Izola (vařil ho Pavka a Panda míchala).
Den 7 – Čtvrtek 22.8. „Odpočinek“
157 Km / / Počasí slunečno
Je čtvrtek ráno a my se probouzíme ve Slovinské Izole, dáváme si studenou sprchu protože teplou vodu tu asi nikdo neviděl stejně jako žárovky. Dnešek byl trochu zvláštní v tom že se nikam nejde teda aspoň ráno ne a tak po snídani a kafi vyrážíme do města „na kukačku“. Ve městě je to docela fajn hlavně když sem viděl cukrárnu se zmrzlinou nešlo odolat. Prošli jsme ještě přístav trochu mě zarazila loď jménem „Bukva“ nevím co to ve slovinštině znamená ale plavit po Vltavě bych se v tom fakt nechtěl.
Ostatní se pomalu vrací do kempu ale já ještě nemám dost a tak jdu dál nacházím parádní pláž bez pásek z kazeťáků, několik obchodů s cetkama kde sem si koupil parádní mušli a cestou zpátky narazím na ceduli Gasilci tedy hasiči. Nedá mi to a tak se vydávám směrem kam ukazuje cedule ale místní hasičská stanice nikde nicméně je tu přeci pošťák a kdo jiný by to tu měl znát. Slovinština je dost podobnej jazyk jako ten náš a tak rychle pochopil co hledám a protože měl cestu svezl mě o dvě ulice dál na svojí babetě, musím uznat že z křesla Yamahy Majesty přes sedačku supersportu Ninja sem se dostal na místo pošťácké brašny. Pošťák mě vysadil kousek od hasičárny, bohužel tam zrovna nikdo nebyl ale zas zážitek s pošťákem na jeho mašině mi cestu tam vynahradila. Vracím se tedy do kempu kde už se všechno balí a jede se dál, dnes máme jen pár kilometrů do Bovce v horách. Počasí parádní plán trasy taky žádná města jen příroda takže jedeme. Po tom co jsme opustili Izolu objeli Triest opravdu jen lesy louky sem tam nějaká vesnice, Slovinsko má sice jen pár kilometrů moře ale příroda ve vnitrozemí to daleko vynahradí.
Lukáše to občas veme a tak se chytám všeho čeho se jen držet dá a koukám jak jazykem v zatáčkách olizuje silnici. Když už jsme se začali blížit k Bovci tak začali kolem nás hory a tak Lukáš zpomalil a já aspoň mohl ze zadního sedadla fotit. V Bovci je parádní kemp za málo peněz hodně muziky s ostrovem Pag nesrovnatelné travnatá plocha v nádherný přírodě (dám sem GPS páč tam se musím ještě vrátit GPS 46° 20' 10.4629034" N 13° 33' 28.4449768" E).
Den 8 – Pátek 23.8. „Tam na sever“
534 Km / / Počasí polojasno / ČR chladno!
Je sedmá hodina ráno a my ještě netušíme co nás dnes čeká. Ráno jak jsme večer rozhodli zajedeme na Mangart což je nedaleká hora s asfaltkou tak akorát na motorku takže my s dodávkou čekáme dole u silnice trochu mě sice opět zamrzí co se stalo s Yamahou ale i přes to že mě ostatní nahoru chtěli vyvést nejel sem byl bych ještě víc naštvanej že nejedu s Yamahou ale i dole to je fajn a tak fotím ještě pár fotek mostu nad údolím hory a nakonec i ostatní na motorkách když se vrátili z vyjížďky.
Čeká nás toho dnes dost potřebujeme se přiblížit trochu k domovu a tak vyrážíme částí Itálie do Rakouska. Na hranici ještě kupujeme dálniční známky a jede se. Dalnice v Rakousku je asi jediná možnost jak se dostat přes Alpy dá se jet i mimo což jsme jeli s Votisem minujej rok ale cesta trvá daleko dýl než dálnicí je to samozřejmě parádní cestování když máte ještě dost času ale my už jsme se potřebovali dostat blíž k naší republice kam až dojedeme jsme pořád netušili, cílová zastávka pro dnešní den měla být u dědka u jezera Attersee. Kemp u dědka jsme s Vojtisem pojmenovali minulý rok je to kemp za málo peněz na dobrým místě sice možná na černo postavenej ale slušně vybavenej a dědek tam nechá přespat asi každýho. Naše cesta tedy pokračuje po dálnici až k Salzburgu, když v tom Piškot začal v radiostanici přemýšlet o tom že by jsme dojeli až do Čech někam k Lipnu. Bohužel trasa jsem dělal vždycky večer dopředu a tak to byla nová situace se kterou jsme se museli potýkat ve stovce na dálnici naštěstí obě GPS navigace se nakonec nějak dohodly a Salát a jeho atlas Evropy byl taky vhod a tak stavíme na větší pumpě kousek za Salzburgem. Pijeme jíme a oznamujeme jezdcům bez radiostanice že ač jsou všichni unavení tak k dědkovi nejedeme ale jedeme na Lipno. No není čas a tak sedáme a jedeme dál dálnice hrozně unavuje ale do Lince už to není daleko ani v něm nezastavujeme a jedeme k hraničnímu přechodu Bad Leonfelden – Vyžší Brod, na jednu stranu mám cukání že už se těším domů ale po přejetí hranic mě tato nálada opouští a říkám si že sem měl u moře roztrhat pas a zapomenout mluvit česky. Bylo kolem čtvrté a my zastavili ve Vyšším Brodě na oběd Vojtis pořád nadává že v Rakousku ani nestihl Vídeňský řízek ale tak snad příště.
V Čechách je hrozná zima a tak kdo může se oblíká a Vladimír se svou Hondou nás opouští rozhodl se dojet domů. Ač je to škoda tak se s Vladimírem loučíme a jedeme směrem na Lipno. Jedeme po levé straně jezera s vyhlídkou na nějaký kemp ale buďto je plno nebo to není nic moc. Jedeme až do Horní Plané kde vím o slušnějším kempu ale po příjezdu to Piškot vzal k jinému kempu asi o kilometr dál kde sice místo mají ale upozorňují že hospoda zavírá v deset hodin. A tak přichází Piškotova šílená myšlenka že pojedeme až do Hoštic kam jsme měli dorazit až další den. Nevím ani proč jsme na to přistoupili ale prostě všichni už měli hodně kilometrů a byly unavení na tolik že už jim to asi bylo jedno takže vyrážíme dál. Cestou do Hoštic vola Vojtis do vysílačky že má Panda problém že jí je zima, takže využívám situace a po dni stráveném v dodávce jdu ven svést se v křesle Suzuki Burgmanu místo Pandy. Přijíždíme do Hoštic a odbočujeme na travnatou louku která po dobu Stodoly Michala Tučného slouží jako parkoviště a tak trochu stanové město bohužel při zastavení naší kolony Frudla doslova zahodil svého Baworáka, ani se nedivím tachometry ukazují přes 530 Km a únava je znát všude, naštěstá Frudlovi ani BMW se nic hrozného nestalo a tak rozbalujeme stany a ještě volá Vladimír že dobře dojel domů což nás všechny potěšilo přeci jen přejezd Bovec – Stříbrná Skalice je obdivuhodná trasa, jsme rádi že dojel doděláme stany a jdeme do Hoštic na něco chmelového.
Den 9 – Sobota 24.8. „Koukám jak celá země vstává“
0 Km / / Počasí Slunečno
Ráno se budím ve stanu a přemýšlím zda sem u dědka na Attersee a zdálo se mi to nebo jsme včera opravdu z Bovce ve Slovinsku dojeli až do Českých Hoštic. Dnes sem na Stodolu Michala Tučného dorazí ještě několik našich přátel a příbuzných z Kostelce, takže se docela těšíme že zas uvidíme nějakou novou známou tvář. Dnes se už nikam nejede v podstatě tady naše cesta Evropou končí polovina naší výpravy se rozhodne ještě dnes odjed domů a my co zůstáváme si ještě užijeme Stodolu Michala Tučného a další den v neděli už jen za deštivého počasí přejedeme také domů do Kostelce nad Černými lesy.
Závěr
Co říct na závěr ?? Cestu kterou jsme si vybrali jezdí každoročně spousta motorkářů a nadšenců a přesto byla originální, přesto to chtělo na úplnou pohodu dva dny navíc. Ostrov Pag je asi parádní ostrov jen v sezóně je tam dost draho a hlavně platíte za nic bohužel počasí které sme tam chytli bylo takové že to na zážitku moc nepřidalo přesto na to asi málokdo z nás zapomene. Vy co se teprve chystáte na nějakou takovou cestu určitě se toho nebojte.
Dovolená sice stála hodně příprav a času ale samotný výsledek stál za to i když moje Yamaha měla defekt ze kterého se bude vzpamatovávat celou zimu tak i přes tohle obrovské zklamání které bych nepřál nikomu odnáším jednu důležitou věc a to že je úplně jedno kam se vypravíte na čem se vypravíte je úplně jedno kolik řečí znáte nebo neznáte ale to co je důležité mít přátele kteří vás nenechají ani v tom nejhorším jen díky nim moje dovolená neskončila v chorvatské pustině a Yamaha na dně Jadranského moře a já bych jim tímto moc rád poděkoval a budu se těšit na další zážitky s vámi.
Krcmik
Závady na moto
-
Krčmik Yamaha Majesty YP 250 Vůle ojničního ložiska následné přidření válce/ Těžká závada konečnáV
-
Miras Suzuki SV 650 přetržené spojkové lanko/ podařilo se následně provizorně opravit a dojet celou trasu
-
Vladimír Honda SH300 Poškozená přední pneumatika/ pneuservis celkem rychle a ochotně vyměnil jelo se dál
*Závady uvádíme jen pro zajímavost a pro případné předejití jim pokud se s podobnými stroji někam chystáte